Obrazoborectví, ať se nám to líbí nebo ne, vždy patřilo, patří a nejspíš bude bohužel (kéž by ne) patřit k české národní povaze. Přesahuje i do světské sféry, příkladů, kdy byla některá postava veřejného života umělecky ztvárněna, za velkého pozdvižení slavnostně instalována a odhalena, po několika desetiletích za ještě většího pozdvižení poplivána, zavržena a odstraněna, aby po několika dalších desetiletích byla znovu instalována a adorována…
Typickou ukázkou tohoto českého národního sportu jsou tahanice o mariánský sloup na Staroměstském náměstí ve stověžaté matičce měst. Nejde však o spor čistě náboženský, jak by se mohl zahraniční turista sedící u Husova pomníku na zmíněném náměstí a poučený o rekatolizaci českých zemí po šarvátce na Bílé Hoře domnívat. Panenka Marie v tomto případě stojí v jednom ne úplně sehraném, ale domácím týmu s Masarykem a Benešem, na protivné straně hřiště s podobným, leč zaslouženým osudem stojí hosté Gottwald a Stalin, na střídačce čeká Koněv. Zůstaneme-li u sportovní fotbalové terminologie, s výsledkem zápasu, který panenka Marie vyhrála na pražském zastupitelstvu o neposkvrněná prsa, se nemůže smířit kotel nejvěrnějších fanoušků hostů, vedený vlajkonoškou Rudou Sonjou Martou Semelovou. Ta má v úmyslu odvolat se ke komisi rozhodčích, neboli prosadit otázku obnovení mariánského sloupu do referenda. Přitom by člověk očekával něco na způsob ženské solidarity, ale kdepak Marta. Ta zkrátka Marii nemusí.
Jedno je jisté. Žádné rozhodnutí kteréhokoli příslušného orgánu, žádné referendum, žádný jakýkoli sebelepší a sebedemokratičtější nástroj pro rozhodnutí neodstraní to podstatné. Jablko sváru. Lépe řečeno červa, který ho užírá. Tím ale není onen nešťastný sloup, nýbrž hluboce zakořeněné, po generace předávané černobílé vnímání vlastních dějin s interpretací o převážně ublíženém a převážně utlačovaném českém národu. Až budeme schopni připustit, že Jan Žižka nebyl toliko geniální vojevůdce, ale v mnoha případech též bezohledný ničitel, Habsburkové na českém trůnu jen neutlačovali a neponěmčovali, nýbrž v mnoha případech přímo i nepřímo podporovali nebo minimálně nebránili české svébytnosti, že jezuité nebyli jen „hubitelé českých knížek lítí“, nýbrž zásadním způsobem přispěli ke vzdělanosti národa včetně jeho chudších vrstev, že za „nenáviděné“ Rakousko-Uhersko padlo v první světové válce 200 tisíc českých vojáků, že politika Tomáše Garrigue Masaryka vůči německému obyvatelstvu v českém pohraničí byla chybná a v podstatě zapříčinila jeho odtržení v roce 1938, že Václavem Havlem tvrdošíjně prosazovaná idea nahrazení tradiční demokratické parlamentní politiky těžko uchopitelným a identifikovatelným, byť na morálce lpícím občanským společenstvím nahrávala antidemokratickým silám, až budeme tohle všechno schopni připustit, pak většina sporů náboženských a politických, které se nám dnes zdají jako zásadní, odvane naše tolerance a znovu nabytá moudrost. Snažme se, aby tomu tak bylo co nejdříve.